Moje cesta k ženskému zdraví: tělo, bolest, plodnost, Ayahuasca a návrat k sobě
Tenhle článek nepíšu proto, abych někoho přesvědčovala o Ayahuasce.
Nepíšu ho ani proto, abych z ní dělala zázračný nástroj, který člověku přes noc změní život.
Píšu ho proto, že když se dnes dívám zpátky na svůj život, vidím určitou linku. Linku, kterou jsem dlouho neviděla. Tělo. Váha. Menstruace. Plodnost. Potrat. IVF. Nemoc. PCOS. Výkon. Kontrola. Bolest. A potom hluboké setkání se sebou, které mi ukázalo, že ženské zdraví nikdy není jen o hormonech.
Je o celém příběhu ženy.
A přesně proto dnes dělám to, co dělám.
Než přišlo pochopení, byl tam dlouho boj
Velkou část života jsem měla pocit, že moje tělo je něco, co musím opravit.
Nebyla jsem žena, která by od malička žila v přirozeném přijetí sebe sama. Spíš naopak. Moje tělo bylo dlouho téma. Váha byla téma. Jídlo bylo téma. Kontrola byla téma. Výkon byl téma.
Dlouho jsem se snažila být lepší.
Hubenější.
Silnější.
Krásnější.
Výkonnější.
Víc v pořádku.
Víc přijatelná.
Víc hodná lásky.
A když se k tomu přidala oblast plodnosti, celé se to ještě prohloubilo.
Těhotenství a ztráta v mladém věku. Touha po dítěti. IVF. Zklamání. Nemoc. PCOS. Pocit, že moje tělo nefunguje tak, jak by mělo.
Když se žena snaží o dítě a ono to nejde, začne se na svoje tělo často dívat jako na selhání. Jako na systém, který je potřeba opravit. Donutit. Přetlačit. Zoptimalizovat.
A já tomu rozumím víc, než bych si kdy přála.
Protože jsem tím sama prošla.
Do Ekvádoru jsem nejela hledat zázrak
Když jsem odjížděla do Ekvádoru na ceremonie s Ayahuascou pod dohledem šamana, nebylo to pro mě spirituální dobrodružství na efekt.
Nebylo to:
„Pojedu do džungle a vrátím se osvícená.“
Byla jsem v bodě, kdy jsem cítila, že některé věci už nejde pochopit jen hlavou, potřebuji otřást mým vesmírem.
Měla jsem za sebou tolik vrstev bolesti, kontroly, vnitřního tlaku a snahy všechno zvládnout, že jsem někde hluboko uvnitř tušila, že se potřebuji potkat s něčím, před čím už nepůjde utéct.
A přesně to se stalo.
Ayahuasca mi neukázala růžový svět plný světla.
Ukázala mi pravdu.
A pravda bývá někdy nepohodlná.
Ukázala mi části mě, které jsem roky schovávala pod výkon. Pod práci. Pod jídlo. Pod kontrolu. Pod snahu být silná. Pod přesvědčení, že když všechno zvládnu, jednou budu konečně v bezpečí.
Jenže tělo si pamatuje.
Pamatuje si strach.
Pamatuje si ztráty.
Pamatuje si odmítnutí.
Pamatuje si tlak.
Pamatuje si všechno, co jsme přešly, protože jsme „musely fungovat dál“.
A já jsem tam poprvé velmi hluboce pochopila, že se nemůžu uzdravit tím, že nad sebou vyhraju.
Setkání se smrtí, které změnilo můj pohled na život
Jedna z nejsilnějších zkušeností, kterou jsem při ceremoniích prožila, bylo setkání se smrtí.
Ne jako hezká metafora.
Ne jako duchovní fráze.
Ale jako hluboký vnitřní prožitek, který mě konfrontoval s tím, co v sobě dlouho nosím.
A zpětně vnímám, že tam ve mně něco opravdu zemřelo.
Ne já.
Ale některé moje staré části.
Ta část, která si myslela, že musí být pořád silná.
Ta část, která věřila, že si lásku musí zasloužit výkonem.
Ta část, která trestala svoje tělo za to, že není dokonalé.
Ta část, která se snažila všechno kontrolovat, protože uvnitř měla obrovský strach.
A zároveň se tam začalo rodit něco nového.
Větší pokora.
Větší citlivost.
Větší schopnost slyšet tělo.
Větší odvaha přestat se sebou bojovat.
Neříkám, že od té chvíle bylo všechno jednoduché.
Naopak.
Po návratu nezačala pohádka.
Začala integrace.
Skutečná práce začíná až po návratu
O ceremoniích se často mluví jako o velkých transformačních zážitcích. A ano, mohou takové být.
Ale podle mě se příliš málo mluví o tom, že samotný prožitek nestačí.
Skutečná práce začíná až potom.
V běžném životě.
Ve vztazích.
V jídle.
V práci.
Ve způsobu, jakým ráno vstaneš.
V tom, jestli zase přejedeš svoje tělo výkonem.
V tom, jestli zase ignoruješ únavu.
V tom, jestli se zase snažíš být pro všechny dost dobrá.
V tom, jestli se vrátíš ke starým vzorcům, nebo začneš pomalu jednat jinak.
A právě tady jsem začala mnohem víc chápat, že zdraví není jen o tom, co si dáme na talíř.
Není jen o doplňcích.
Není jen o bylinách.
Není jen o hormonech.
Není jen o výsledcích z laboratoře.
To všechno je důležité. Velmi důležité.
Ale pokud žena žije roky v napětí, ve strachu, v tlaku, v odpojení od těla a v přesvědčení, že si odpočinek musí zasloužit, její tělo na to bude reagovat.
Nervový systém není oddělený od hormonů.
Emoce nejsou oddělené od trávení.
Stres není oddělený od cyklu.
Tělo není oddělené od příběhu, který žena žije.
A tohle pochopení mi změnilo celý pohled na ženské zdraví.
Proč dnes ženské zdraví nevnímám jen přes hormony
Když za mnou dnes přijde žena s PCOS, bolestivou menstruací, endometriózou, nepravidelným cyklem, potížemi s váhou, únavou, úzkostí nebo po zkušenosti s IVF či potratem, nevnímám ji jako soubor symptomů.
Nevnímám ji jako diagnózu.
Vidím ženu, která má svůj příběh.
Zajímá mě její cyklus.
Zajímá mě její krevní obraz.
Zajímá mě inzulin, ferritin, vitamín D, štítná žláza, trávení, spánek, výživa.
Zajímá mě, jestli ovuluje.
Zajímá mě, jak jí.
Zajímá mě, jak odpočívá.
Zajímá mě, co všechno už její tělo muselo unést.
Zajímá mě, jestli se ve vlastním životě cítí bezpečně.
Protože ženské tělo není stroj.
A pokud se k němu chováme jako ke stroji, velmi často nám dřív nebo později začne ukazovat, že takhle to dál nejde.
Bolestivá menstruace není jen „normální ženský úděl“.
PCOS není jen problém vaječníků.
Neplodnost není jen otázka reprodukčních orgánů.
Přejídání není jen slabá vůle.
Únava není jen lenost.
A úzkost není jen něco, co máme umlčet.
Často je to řeč těla.
A já dnes nechci ženy učit, jak svoje tělo přetlačit.
Chci je učit, jak mu začít rozumět.
Jak z toho vznikla Kuliarterapy
Kuliarterapy pro mě nevznikla jako promyšlený marketingový projekt.
Vznikla z mého života.
Z vaření.
Z bylin.
Z touhy porozumět tělu.
Ze studia klinické naturopatie.
Z koučinku.
Z vlastní zkušenosti s PCOS, plodností, nemocí a proměnou vztahu k sobě.
Z potřeby mluvit o ženském zdraví jinak.
Ne povrchně.
Ne strašením.
Ne univerzálními návody.
Ne stylem „vezmi si tuhle bylinu a všechno se spraví“.
Protože takhle tělo nefunguje.
Bylina může být skvělý nástroj.
Výživa může být obrovsky léčivá.
Doplňky mohou mít svoje místo.
Krevní testy jsou důležité.
Pohyb je důležitý.
Spánek je důležitý.
Ale nic z toho nefunguje dlouhodobě dobře, pokud žena žije odpojená sama od sebe.
Proto dnes propojuji výživu, byliny, naturopatický pohled, koučink, práci s nervovým systémem a ženský příběh.
Ne proto, že bych chtěla dělat „všechno“.
Ale proto, že ženské zdraví se nedá nacpat do jedné škatulky.
Co mi Ayahuasca opravdu změnila
Když se mě někdo zeptá, jak mi Ayahuasca změnila život, neřekla bych, že mi dala odpovědi na všechno.
Spíš mi vzala některé iluze.
Iluzi, že se musím pořád zlepšovat, abych byla dost.
Iluzi, že svoje tělo musím ovládnout.
Iluzi, že bolest zmizí, když ji budu dost dlouho ignorovat.
Iluzi, že zdraví je jen disciplína.
Iluzi, že všechno vyřeším hlavou.
A dala mi něco jiného.
Schopnost dívat se na svůj život v souvislostech.
Dnes už svůj příběh nevnímám jako sérii selhání.
Vnímám ho jako cestu, která mě přivedla k práci se ženami.
Kdybych si sama neprošla bojem s tělem, možná bych dnes nerozuměla ženám, které se bojí jíst, bojí se přibrat, bojí se, že jejich tělo selhává.
Kdybych si neprošla IVF, ztrátou a touhou po dítěti, možná bych nerozuměla ženám, které každý měsíc čekají, doufají a potom znovu pláčou.
Kdybych si neprošla PCOS, možná bych nevěděla, jak frustrující je slyšet obecné rady, které vůbec neberou v úvahu metabolismus, hormony, stres, zánět, výživu a životní realitu ženy.
Kdybych si neprošla hlubokým setkáním se sebou, možná bych dál věřila, že tělo je potřeba hlavně opravit.
Dnes to vidím jinak.
Tělo není nepřítel.
Tělo je nositel pravdy.
A někdy křičí jen proto, že jsme ho dlouho neslyšely.
Nejsem na konci. A možná právě proto tomu věřím.
Nechci se stavět do role ženy, která má všechno vyřešené.
Nemám.
Jsem pořád na cestě.
Stále se učím.
Stále studuji.
Stále poznávám svoje tělo.
Stále se dívám na další vrstvy svého příběhu.
Stále hledám rovnováhu mezi prací, zdravím, vztahem, snem o mateřství, tvorbou a vlastním klidem.
Ale právě proto je pro mě Kuliarterapy tak živá.
Není to projekt postavený na dokonalosti.
Je postavený na pravdivosti.
Na tom, že zdraví není jen absence diagnózy.
Že ženské tělo není rozbité jen proto, že volá o pozornost.
Že cyklus, plodnost, váha, bolest, emoce, nervový systém a životní příběh spolu souvisí víc, než si často dovolíme připustit.
A že někdy největší změna nezačne tím, že najdeme další protokol.
Ale tím, že se poprvé přestaneme samy se sebou prát.
Závěrem
Tenhle článek není doporučením k užívání psychedelických látek ani návodem k práci s Ayahuascou. Sdílím pouze svoji osobní zkušenost a to, jak ovlivnila můj pohled na tělo, zdraví a práci se ženami.
Pro mě nebyla Ayahuasca útěkem od reality.
Byla jedním z momentů, kdy jsem se naopak musela podívat do reality velmi hluboko.
Do svého těla.
Do své bolesti.
Do svého strachu.
Do své touhy po kontrole.
Do svého ženství.
Do svého příběhu.
A právě tam jsem začala chápat, že cesta ke zdraví není cesta boje.
Je to cesta návratu.
Návratu k tělu.
K pravdě.
K hranicím.
K citlivosti.
K odvaze.
K sobě.
A přesně z toho dnes vychází moje práce se ženami.
Pokud cítíš, že tvoje tělo nevolá jen po dalším doplňku, ale po hlubším pochopení, můžeme se potkat na individuální konzultaci.
Společně se můžeme podívat na tvůj cyklus, hormony, výživu, byliny, nervový systém i na širší souvislosti toho, co tvoje tělo dlouho nese.
